Historie Absintu

Kolébkou absinthu je švýcarské město Couvet v Traverském údolí. V druhé polovině 18. století se tu připravoval jako místní bylinná specialita. Nebýt napoleonských válek, asi by se nikdy nerozšířil tak, jak to známe z literatury. Možná by dodnes byl jen turistickou atrakcí, na níž není nic senzačního... Celá válečná historie lidstva je vlastně přehlídkou různých "povzbuzováků", obřadů a dopingů, zvyšující odvahu a sílu válečníků. Ať pohlédneme kamkoliv, všude narážíme na totéž: divocí válečníci "Starce z hor" - assassíni, podle pověsti zdrogovaná cháska, která v každém střetnutí vítězila, americká, armáda ve Vietnamu, která bez marihuany neudělala ani krok (také by zvítězila, nebýt džungle a vysoké porodnosti nepřítele). A Napoleonovi muži, kteří si na svých dlouhých bojových cestách nosili povinně lahvinku absinthu. Ptáte se, proč právě absinth. Odpověď není jednoduchá: jedním důvodem byla opět koncentrace alkoholu, která je při trasportu velice výhodná, druhým jisté účinky absinthu na lidský organismus. Podle očitých svědků byl voják posilněný absinthem zbaven strachu ze smrti a ochotně se pouštěl i do největší bitevní vřavy. Koordinace jeho pohybů (a tedy jeho smrtonosnost) přitom nebyla oslabena: spíše naopak. Co více si Napoleon mohl přát? Připojil-li k bezuzdé odvaze svých mužů strategické schopnosti své a svých generálů, není divu, že tak dlouho na všech frontách vítězil. Otázkou zůstává, jakou měrou se síla absinthu na jeho úspěších podílela.

Na přelomu století neměl absinth v jistém ohledu vážnou konkurenci. Výrobní technologie byla téměř libovolná, takže i cena mohla být jakákoliv, pro všechny výhodná.

Francouzští vojáci roznesli absinth po celé Evropě. I do Ruska, tam však jim nebyl nic platný, neboť protivníkem jim nebyl člověk, nýbrž zima, hlad a dlouhé vzdálenosti. Za těchto okolností jim "zběsilost v srdci" nebyla nic platná. Zběsilec zmrzl, uchodil se k smrti. Mnoho veselého se o ruském tažení říct nedá (všechno již ostatně vyzvonil Woody Allen v jednom ze svých filmů). Francouzská anabáze se minula účinkem, a ani absinth se v národě Dostojevského, Tolstého a Lenina příliš neujal. Zato všude jinde ano. V Čechách, v Rakousku, v Německu, všude valem přibývalo vášnivých konzumentů absinthu. Díky mohutným migračním vlnám si podmanil i Severní Ameriku. V některých zemích absinth doslova zamořil trh. Ve své historické podobě byl absinth poměrně návykový - ale co na tomto světě není návykové? Díky výrazné aromatičnosti bylo absinth možno vyrábět i z nekvalitních surovin a snižovat tak jeho cenu. "I kdyby prodávali absinth za deset sous, vždycky bude levnější, než nějaké jídlo", říká karikatura z přelomu století. Špatná kvalita nápojů se pochopitelně projevila. Ve francii se začal šířit tzv. absintismus, onemocnění náruživých pijáků, které se projevovalo podobné jako normální alkoholismus: třesem, svěděním, křečemi, ztíženým myšlení, klesáním inteligence, nespavostí, děsivými halucinacemi a epileptickými záchvaty.

Pro výrobce konkurenčních alkoholických nápojů znamenala tato situace totéž co katastrofu. Francouzští vinaři lomili rukama: "dělníku pařížský, dělníku marseillský, čím se to proboha futruješ?" Angličtí výrobci whisky vztekle přežvykovali doutníky. Do toho vstoupily úctyhodné protialkoholní ligy, poukazující na škodlivost a neestetičnost pijáctví, hygienici a zdravotníci, trvající na tom, že absinth vyvolává epilepsii, schizofrenii a tuberkulózu. To pochopitelně uším vinařů a whiskařů a dalších -ařů znělo jako rajská hudba. Okamžitě se zapojili do tažení proti absintistům, což mělo za následek zákaz výroby a prodeje ve Francii, Spojených státech, Holandsku i ve Švýcarsku. Ušetřeny zůstaly některé státy střední Evropy.

Ze dne na den zmizelo vyzvánění kyvadlových hodin kaváren, oznamujících "zelenou hodinu", čas mezi pátou a sedmou odpolední, kdy se u stolů scházeli pijáci absinthu: malíři, básníci, dělnice, kurvy, dělníci... Už nebylo slyšet výkřiku zoufalců: "Číšníku, jedno vstupné do Charetonu!" (Chareton je francouzská obdoba Bohnic). Rok 1915 byl pro absinth rokem "úmrtním".

Absinth ale byl a stále ještě je nápojem kultovním, trochu tajemným, trochu nebezpečným, a proto tak přitažlivým pro určitý druh lidí. Dobové kresby, o kterých je zmínka v úvodu, ve skutečnosti nepřehánějí: absinth je opravdu nápojem těch, kteří mají co do činění se zoufalstvím. Někteří proto, že jsou příliš citliví, vznětliví, posedlí obrazotvorností, jiní pro neustálý stín chudoby a životního neúspěchu, který se nad nimi vznáší. Je to nápoj těch nejlepších a těch nejubožejších, nápoj géniů i pitomců. Ale naše století postupně setřelo propastné společenské rozdíly, na ulici jen těžko rozeznáte obyčejného člověka od milionáře. Neřesti se rychleji stávají předmětem obchodu; snobismus má více než kdy jindy dveře dokořán.

Původ historického a moderního absintu

Absinth neboli česky absint byl považován za oživující elixír již dávno předtím, než bylo možné si jej objednat v kavárně. Když Madame de Coulanges, jedna z předních dam na francouzském dvoře sedmnáctého století, onemocněla, byl jí předepsán přípravek s obsahem pelyňku. Lék její žaludek skutečně zklidnil, načež dotyčná napsala Madame de Sevigné následující slova: "Můj absintíček je lékem na všechny neduhy."

Hippokrates absint doporučoval proti žloutence a revmatismu. Avšak historický absint se od likéru, který si vychutnávali Verlaine a Picasso, lišil, obecně vzato se jednalo o listy pelyňku macerované ve víně nebo lihu. Samo slovo absint je pravděpodobně odvozeno z řeckého výrazu pro cizopasníka jménem "apsinthion", což znamená "nepitný", zřejmě kvůli jeho hořké chuti. Pythagoras doporučoval pelyněk namáčený ve víně jako pomocný prostředek při porodu. Hippokrates jej předepisoval při žloutence, revmatismu, anémii a menstruačních bolestech. Římský vědec Plinius starší jej v prvním století n.l. nazýval výrazem apsinthium a poznamenal, že je pro něj připomínkou skutečnosti, že i sláva má svoji hořkou stránku. Doporučoval jej rovněž jako elixír mládí a jako lék proti dýchacím potížím... Během staletí však pelyňkové nápoje přestaly být pouze hořkým lékem. Nezávislé lihovary vyráběly absint ze sušených listů pelyňku namáčených ve stejném podílu malvazového vína a "třikrát destilované pálenky". "Pelyňkové pivo" tudorovské Anglie se skládalo z anglického nadkvasného svrchního piva, kterému se v Anglii říká "ale", nebo horkého piva a pelyňku a, ačkoliv bylo oblíbené především u dělnické třídy, zaznamenal Samuel Pepys ve svém slavném deníku, že si "jedné noci v jednom malém domku ..., jež byl bezpochyby domem veřejným" pochutnal na několika sklenicích pelyňkového piva. Tyto matné historky obklopují absint čímsi mystickým, někdo si možná představí láhev s tímto nápojem stojící vedle alchymistických kleští a kořenu mandragory. Absint byl součástí prostopášných olympských mýtů i značně umírněnějších představ sedláků. Moderní absint byl údajně vynalezen v roce 1792 extravagantním francouzským lékařem jménem Pierre Ordinaire, který uprchnul před francouzskou revolucí a usadil se v Couvet, malé vesničce v západním Švýcarsku. Při svých pravidelných vyjížďkách na koni prý Dr. Ordinaire objevil rostlinu Artemisia absinthium, která rostla divoce v kopcích kraje Val-de-Travers. Jako většina venkovských lékařů si připravoval své vlastní léky a, neboť byl obeznámen s použitím absintu ve starověku, začal s ním experimentovat.

Součástí receptu Dr. Ordinairea byly pravděpodobně následující byliny: pelyněk, anýz (Pimpinella anisum), yzop lékařský (Hyssopus officinalis), dobromysl krátká (Dictamnus albus), kosatec (Acorus calamus), Melissa (druh máty) a různá množství koriandru, rozrazilu, heřmánku, petržele a dokonce špenátu. Zkušební elixír číslo 136, vzniklý pří výrobě šestnáctého litru, si ve městě získal popularitu jako všelék a brzy dostal přezdívku "La Fée Verte" (Zelená víla). Když umíral, pravděpodobně přenechal svůj tajný recept dvěma sestrám Henriodovým z Couvet, které jej poté přenechaly francouzskému návštěvníkovi, majoru Dubiedovi, jehož zeť se jmenoval Pernod. Zbytek jsou již dějiny.

Absint přichází do Ameriky. Absint si záhy našel cestu do Little Paris v Severní Americe, New Orleansu. Nápoj, v jedné reklamě na likéry pocházející z New Orleansu z roku 1837 psán jako "absynthe", se stal módní záležitostí, a to například pod značkami Green Opal, Herbsaint a Milky Way (Zelený opál, Svatá bylina, Mléčná dráha). (I dnes je ještě možno narazit na jeho verzi, vyráběnou bez pelyňku a prodávanou pod názvem Herb Sainte, t.j. Svatá bylina). Žádná ze starých budov v proslavené Neworleánské Francouzské čtvrti nebyla tak glorifikována pijáky a fotografy pohlednic jako ta hranatá, omítnutá cihlová stavba na rohu Bourbonské a Bienvillské ulice. "The Old Absinthe House" (Starý dům absintu) s jeho poškrábaným cypřišovým barem navštěvovalo mnoho slavných osob: Oscar Wilde, Lafcadio Hearn, William Thackeray, Walt Whitman, Aaron Burr a generál P.G.T. Beauregard představují pouze malou část těch mnoha, kteří v tomto stinném útočišti relaxovali nad sklenkou absintu. Alexis, velkovévoda všech Rusů, tam rovněž pil a židle tohoto domu kdysi vrzaly i pod masivním tělem prezidenta Williama Howarda Tafta. Velký O. Henry byl pouze bojovným novinářem jménem William Sidney Porter, když tam chodíval snít u sklenky absintového frappé.

Budova byla postavena v roce 1806 pro importní a komisionářskou firmu Juncadella & Font, což byli dva Katalánci z Barcelony. V roce 1820, poté, co Francisco Juncadella zemřel a Pedro Font se vrátil zpět do svého rodného Španělska, fungovala stavba jako komisionářská firma pro výměnný obchod s potravinami, tabákem, oblečením a španělskými likéry. Příbuzní původních majitelů ji poté přeměnili na obchod s koloniálním zbožím, později na obchod s obuví. Konečně, v roce 1846, se rohová místnost v přízemí stala salónem, jež začal být znám jako "Aleix´s Coffee House" (Aleixiho kavárna), kterou provozoval Jacinto Aleix spolu se svým bratrem, takto synovci starého seňora Juncadella. V roce 1899 najali bratři Aleixové Cayetana Ferréra, dalšího Katalánce, který byl majitelem baru ve Francouzské opeře. V roce 1874 si kavárnu pronajal sám Cayetano a přejmenoval ji na "Absinthe Room" (Absintovou místnost), a to kvůli velké oblibě tohoto nápoje, který podával francouzským způsobem. Podél dlouhého cypřišového baru byly umístěny mramorové fontány s mosaznými kohouty, ze kterých pomalu kapala chladná voda, kapku po kapce, na kostky cukru usazené nad sklenkami. Během let se místo stalo známým pod názvem "The Old Absinthe House" (Starý dům absintu). Absint se pil i v San Francisku, Chicagu a New Yorku, kde se nacházela populární restaurace, jež se jmenovala "Absinthe House" (Dům absintu). Až do roku 1912 nabízelo mnoho exotičtějších barů v New Yorku absintový koktejl. Jak snadné je představit si v jednom z těchto doupat klavíristu zpívajícího tuto melodii Victora Herberta se slovy Glenna MacDonougha:

Avšak 13. července 1907 se píše v Harper's Weekly: "Rostoucí spotřeba absintu v Americe, této "zelené kletby z Francie", přivábila pozornost Ministerstva zemědělství, načež bylo nařízeno vyšetřování za účelem stanovení, do jaké míry je tento nápoj vyráběn v naší zemi". Pouhých pět let nato, 25. července 1912, je vydáno Rozhodnutí inspekce pro potraviny č. 147, které absint v Americe zakazuje.